Po dvou předešlých skialpových výpravách na sever Norska – nejprve v roce 2022 do okolí Tromsø, následující rok do dramatické krajiny Lofot a Narviku – jsme letos plánovali zapsat další díl naší norské trilogie. Rozhodli jsme se navštívit o něco jižněji položenou oblast Bodø, která se nachází asi 100 km nad severním polárním kruhem na úrovni 67. rovnoběžky. Cíl byl jasný: navázat na předchozí zkušenosti, objevit a prozkoumat skialpové terény v této méně frekventované části Norska. Termínově jsme zvolili přelom března a dubna. Bohužel naše sehraná parta se pár dní před odjezdem ztenčila o hlavního organizátora Tomáše Jindřicha, který nešťastně upadl ze štaflí a zlomil si obratel. Měl štěstí v neštěstí bez větších následků, ale perspektiva měsíčního polehávacího režimu bylo hořké sousto. Z pohledu logistiky jsme se i letos drželi osvědčeného modelu a s předstihem jsme v lokální půjčovně zamluvili obytný vůz. Největším benefitem tohoto konceptu je velká operativnost, co se týká přesunu za lepším počasím, které je v těchto přímořských oblastech velmi proměnlivé. To jsme ještě netušili, že letos toto pravidlo bude platit dvojnásob. Na to, že nemá smysl příliš spoléhat na předpověď na dobu delší než 2-3 dny, jsme si zde už zvykli. Po příjezdu nám ale pohled na meteorologické modely přidělal hodně vrásků na čele. Na několik následujících dní předpověď slibovala déšť s poměrně silným větrem, bez větší šance na zlepšení.
- skialp tipy a logistika pro severní Norsko https://elevate.ski/tromso-norsko-logistika-skialp-tipy/
- mapa cílů pro severní Norsko – https://bit.ly/35Kp7CS
- kompletní foto galerie – Facebook album
První den – těžké rozhodování a dlouhý přesun
Rozhodujeme se zůstat první den po příletu v okolí města Bodø, přesouváme se podél fjordu směrem na západ a jako náš první cíl si vybíráme vrchol Heggmotinden (798 m), oblíbený skialpinistický vrchol v oblasti Nordlandu s relativně přístupným terénem. Během celé túry nám střídavě prší, sníh je těžký a mokrý, přesto se nám díky vyšší oblačnosti otevírají výhledy na fjordy, ostrovy a okolní hory.
Po návratu zpět na parkoviště nastává okamžik, kdy je třeba vyřešit zásadní dilema pro další směřování zájezdu, vzhledem k nepříznivé předpovědi. Sedíme nad předpovědní mapou, kde by mohlo být o trochu lepší počasí. Že by přejezd směr vnitrozemí až ke švédským hranicím? Ale my jsme tu přeci hlavě kvůli moři. Nakonec padá zásadní rozhodnutí, jedeme na sever, směr Lofoty. My si tak znovu uvědomuje tu obrovskou výhodu, kterou nám pro tyto situace dává obytňák.
Rychlé skenování jízdního řádu trajektů a do kokpitu našeho bydlíku sedá Honza a začíná večerní tří hodinová erzeta do přístavu Bognes, kde najíždíme na trajekt, který nás o hodinu později vykládá v městečku Lødingen ve východní části souostroví Lofoty. Tedy na místě, kde jsme byli skoro přesně před dvěma lety.
Druhý den – Vesterály a Kvanntotinden
Ráno přichází velká úleva. Při pohledu na předpověď se potvrzuje správnost našeho včerejšího rozhodnutí udělat více než 300 km přesun. Na následující dny je zde naděje relativně slušného počasí. Dopoledne je ještě zataženo, proto nespěcháme a až před polednem se přesouváme z Lødingenu ještě více na sever na souostroví Vesterály, konkrétně na západní výběžek ostrova Langøya.
Z předchozích výprav máme už poměrně vytříbený cit pro výběr vhodného skialpového cíle. Dostatečná prominence, izolace, pokud možno ne úplně mainstreamový vrchol, ale hlavně túra slibující výhledy na okolní moře a ostrovy, ideálně ve všech směrech.
Volba padá na nevysoký vrchol Kvanntotinden (607m). Vyrážíme až v pozdním odpoledni. Začátek túry vede olšovo-březovým porostem přes poměrně nepříjemný skalní prahy. Po zdolání této pasáže se nám začínají otevírat dechberoucí výhledy na mořskou hladinu pod námi. Za necelé tři hodiny stojíme u vrcholové kamenné mohyly a nám se naskýtá kruhový rozhled na labyrint sněhem pokrytých ostrůvků nad kobaltově modrou hladinu moře. To vše ve světle večerního slunce.
Máme opravdu kliku, předpověď počasí na další den se ještě vylepšila. Tušíme, že je to možná hlavní den pokusit se zdolat nějaký z náročnějších cílů. A my tu máme jeden dluh z naší návštěvy před dvěma lety, kdy jsme se kvůli vysokému lavinovému riziku museli vzdát túry na vrchol Geitgallien v centrální části Lofot nedaleko Svolvayeru.
Třetí den – perla Lofot kopec Geitgallien
Ráno se už probouzíme na ostrově Austvågøya, kousek od osady Eide, odkud vyrážíme jako první brzy ráno s italskou skupinkou směrem k vrcholu Geitgallien (1085 m).
Náš dnešní cíl patří mezi nejikoničtější a nejvelkolepější skialpové výstupy v celé Skandinávii. Logicky tím přitahuje větší množství skialpinistů. Túra je opravdu komplexní, svým charakterem připomíná alpské výstupy. Po začátku plochým údolím túra překonává skalní prahy, kde je povrch tvrdý a ledovatý. Nandáváme haršajzny. Ty pak oceníme i při stoupání strmým a exponovaným podvrcholovým hangem. V samotném závěru pak přichází ke slovu mačky a cepín. My po 4 hodinách výstupu stojíme na nádherném vrcholu. Z něj se nám naskýtá dechberoucí kruhový výhled na celé Lofoty, fjordy a dechberoucí kombinaci strmých štítů padajících do moře. Tím to ale ještě nekončí. Pro sjezd si vybíráme jinou trasu, než byla výstupová a vzhledem k velmi dobrým lavinovým podmínkám se rozhodujeme pro sjezd jižního kuloáru. Ten dosahuje v nejprudších pasážích sklon 42 stupňů a vede až k hladině moře. Svým charakterem a skalními kulisami nám trochu připomíná ikonický žlab Gagnesrenna, který jsme sjížděli před dvěma lety u Narviku.
Po sjezdu k mořské zátoce se ještě nějakou dobu kocháme pohledy na sjetý žlab a na vrchol. Po návratu zpět k autu a malém refreshi opět usedáme nad mapou a plánujeme další den. Volba padá na vrchol Stortinden na ostrov Hinnøya v severní části Vesterálů. S využitím superrychlého trajektu se přesouváme do přístavu Kaljord a odtud příjíždíme na výchozí místo zítřejší túry.
Čtvrtý den – zpět na Vesterály na Stortinden
Výstup na vrchol Stortinden (1020 m) začíná průstupem přes olšový porost. Nad hranicí 200 m. n. m. se už dostáváme do otevřeného terénu a stoupáme vzhůru do velkého kotle odkud se nám otevírá pohled na dlouhý a strmý hang rozbrázděný několika žlaby, který téměř v konstantním sklonu končí až na samotném vrcholu. Snažíme se pocitově najít nejoptimálnější stopu. Dlouhými traversy postupně ukrajujeme výškové metry. Naštěstí sněhové podmínky jsou velmi stabilní. Přes pravé úbočí se dostáváme do finální vrcholové části hangu, kde přichází opět ke slovu mačky a cepín. Zanedlouho stojíme na samotném vrcholu a před námi se otevírají nádherná panoramata. Naskýtá se nám pohled na neskutečnou scenérii zasněžených vrcholů, jejichž strmé svahy spadají příkře do tmavé hladiny fjordů. Poté co se nasytíme výhledy, začínáme s Cipískem sestupovat ke skidepotu a netrpělivě vyhlížíme Honzu, který si jako jediný z nás vynesl lyže až na vrchol a začíná ukrajovat první obloučky ve strmém hangu. Společně si pak užíváme parádní sjezd v hlavní části svahu. Dole v nejprudší části, kde je nutno projet jedním ze žlábků, dosahuje sklon 45 stupňů. Všechny nás zachvacuje pocit euforie.
V teple obytňáku pak ladíme plány na další dny. Vypadá to, že se počasí bude horšit. Malá naděje na malinké okno se rýsuje ještě více na severovýchodě a tak se rozhodujeme pro přejezd na ostrov Grytøya v severozápadní části souostroví Vestrály. Tento ostrov nám není neznámý, před dvěma lety jsme zde podnikli parádní výstup na vrchol Hattfjellet.
Pátý den – po dvou letech opět na ostrově Grytøya
My tentokrát máme o malinko nižší cíl, kterým je vrchol Litletussen 796 m. Místem pro zahájení túry je osada Dale. Odtud sledujeme letní stezku směrem k jezeru Storvannet, které míjíme. Poté pokračujeme řídkým lesem. Zatahuje se a viditelnost klesá na pár metrů, navíc začíná silně foukat. Stoupáme intuitivně svahem vedoucím k vrcholu. Po jeho dosažení se nám na chvíli rozestupují mraky a otevírá se výhled na fjord. Dlouho se ale nezdržujeme a sjíždíme kolem výstupové trasy zpátky k jezeru. Sníh je mokrý a těžký a do toho navíc začíná pršet. Předpověď na další dny je bohužel velmi špatná a tak se pomalu smiřujeme s tím, že to byla naše poslední túra na tomto výletě. Do našeho odletu sice zbývají ještě dva dny, ale my se musíme přesunout zpět do Bødo.
Šestý den – až na konec Lofot
Od rána intenzivně prší a fouká silný vítr, přejíždíme směrem na jih zpět na Lofoty a rozhodujeme se je projet v celé délce až na nejzápadnější okraj. Během cesty děláme krátké zastávky v pitoreskních vesničkách. Navštěvujeme Henningsvær se známým fotbalových hřištěm vytesaným do skály. Ve vesničce Nusfjord a Reine obdivujeme zachovalé rybářské domky. Nemůžeme nedojet až samotný konec Lofot do vesničky Å i Lofoten, přesněji řečeno je to místo, kde končí silnice. Vzhledem k tomu že na další den má vítr zesilovat a dosahovat rychlosti přes 100 km/h a je pravděpodobné, že provoz trajektů bude přerušen, rozhodujeme se pro přímý večerní trajekt z přístavu Moskenes až do Bodø. Parkujeme kousek od Bodø. Silný vítr celou noc za vydatného deště lomcuje naším obytňákem.
Sedmý den – déšť a vítr
Náš předposlední den před odletem. Za oknem intenzivně prší a déšt vlivem větru padá téměř vodorovně. Jdeme se alespoň projít k rozbouřenému moři. Na večer se vítr přeci jen trošku uklidňuje a tak zkoušíme v jedné ze zátok ještě štěstí při rybaření. Kromě malé tresky, kterou vracíme zpět moři, se nám žádný větší úlovek nepoštěstil.
Závěr
Letošní výprava byla v porovnání se dvěma předešlými přeci jen o něco slabší. Počasí nám nepřálo tolik, jako předešlé roky, a i délka pobytu byla kratší. Na druhou stranu jsme z minima vytěžili maximum a podařilo se nám uskutečnit pět túr. Opět osvědčil model logistiky s obytným vozem, díky němuž jsme se mohli operativně přesouvat za lepším počasím. A letos to platilo dvojnásob.
