Hintere Schwärze je se svými 3628m pátá nejvyšší hora Rakouska. Oproti túře na Similaun je tato túra náročnější a lehce provětrá vaši kondiční připravenost i alpinistické dovednosti. Ze všech možností, které nabízí chata Martin-Busch se jedná pravděpodobně o nejtěžší túru na nejvyšší vrchol. Pohyb v relativně vysoké nadmořské výšce po ledovci s horolezeckým dolezem po hřebenu předurčuje tuto túru spíše pokročilým.
My jsme se na túru vydali v rámci našeho pobytu na Martin-Busch Hütte o prvním víkendu v březnu 2025.
Brzký a mrazivý start
S vědomím dlouhé túry využíváme snídaně na šestou hodinu ranní a krátce po sedmé hodině lepíme pásy před chatou a vyrážíme. Podle teploměru na chatě je -12 stupňů. Hned v úvodu se musíme vypořádat s faktem, že túra na náš kopec vede vedlejším údolím a je třeba sklesat pod chatu. Jdeme tedy přes mostek nad chatou na druhou stranu potoka a sjíždíme cca 150 výškových metrů do vedlejšího údolí. Tam začínáme pomalu stoupat nejdřív dost sevřeným údolím, které se po půl kilometru otevírá a již jsou před námi vidět malé ledové seraky na ledovci prosvícené ranním sluncem. U seraků svačíme a navazujeme se na lano. Po prvním výšvihu se ledovec opět pokládá téměř do roviny.
Ledovec kompaktní, vrchol v dohledu
V dálce už vidíme celou „ledovcovou polici“ po které túra pokračuje pod finální hřeben. Podle počtu stop tuto túru celkem dlouho nikdo nešel, jen dnes ráno nás předběhli tři skialpinisti, kteří šlápli stopu a v dálce je vidíme operovat kousek pod ski depem. Z jejich pohybu je jasné, že jim cosi dost zkomplikovalo postup. Postupně ukrajujeme metry ledovce až se dostaneme do finální části, kde narazíme na neuvěřitelně kluzký prudký svah ufoukaný na beton s popraškem prašanu. I v haršjznách je to výzva, ale dáme to. Dále řešíme hned další dilema, do ski depa se kvůli nepříznivě nafoukanému hřebenu nedá dojít na lyžích. Alespoň už víme, proč tu kluci před námi tolik zpomalili. Ti se zrovna vrací z vrcholu, z jejich hulákání jsme vyrozuměli, že je lepší lyže nechat kde jsme a jít dál na mačkách.
Dolez na vrchol
Nejdříve se prokoušeme na mačkách s cepínem k místu, kde je obyčejně ski depo a z něj pokračujeme dál. Začátek hřebenu obcházíme zleva horní částí severní stěny a pak v malém sedle se napojíme na hřeben a dolezeme až na vrchol. Vrchol je relativně malý a špičatý, měli jsme tam problém se v pěti lidech namačkat. Nádherný výhled od Dolomit až po Piz Berninu a Piz Palu. Na severu se tyčí místní dominanta Weisskugel. Mráz trochu povolil, je naprosté jasno a skvělá viditelnost. Užíváme dlouhé chvíle na vrcholu, i když jsme na výstupy nebylo kdovíjak rychlí, času do tmy stále dost.
Prašánek na ledovci
Už během výstupu bylo jasné, že sjezd bude stát za to. Téměř nedotčený několikaset metrů široký ledovec a tvrdý rovný podklad s 10 – 15 cm čerstvého prašanu. Pod námi pouze tři sjezdové stopy a jinak nekonečné dálky nedotčené plochy. Vychutnáváme každý oblouček, fotíme, natáčíme. Slunce už je dost nízko a na ledovci vytváří krásnou atmosféru.
Každá sranda jednou končí, po sjezdu z ledovce nás úzké údolí dovede do místa, kde musíme opět nandat pásy a těch ranních 150 výškových metrů si k chatě ještě v vyšlápnout.
