První březnový víkend roku 2024, předpověď počasí není ideální, ale touha po výletu je silnější. Po dlouhé poradě nad počasím vybíráme jako nejslibnější destinaci Silvrettu a jako hodnotný (možná až moc) a zároveň méně frekventovaný cíl vrchol Grosses Seehorn 3122m. Pro přespání vybíráme výhodně situovaný winterraum na chatě Saarbrücker Hütte.
Silvretta Safari
První věc, se kterou se člověk na cestě do vysněné Silvretty musí vypořádat je složitější logistika, kvůli zavřené letní cestě Silvretta Strasse. A to hlavně v zimách, kdy není moc sněhu a není možný nástup bez lanovky. Z vesnice Partenen, kde se dá parkovat a i celkem v poklidu přespat v autě (hliněné parkoviště kousek nad lanovkou u potoka), je nutno vyjet lanovkou Vermuntbanh a od horní stanice lanovky projet autobusy místní tunely až k přehradě Vermuntstausee. Na vše stačí jeden lístek za 41,5 EUR, který lze využít i pro návrat následující den. Myslím, že při dobrém počasí na lanovce může být ráno v 8h dost nával.
Autobusem jedeme až na zastávku k Vermuntstausee, kde vystupuje naštěstí jen menší část autobusu, ale i tak v dáli před námi vidíme hady skialpinistů stoupajících před námi.
Saarbrücker Hütte
Chytá nás trochu panika, že winterraum bude plný, tak se snažíme nemeškat a vyrazit. Nakonec se ukázalo, že většina z toho byla jednodenních turistů a na chatě je před námi pouze jedna dvojice. Chata je v zimě zavřená a je k dispozici winterraum se studenou, ale útulnou ložnicí s dekami a plně vybavená kuchyň s plynem, vařičem i nádobím. Na to, že v údolí kvetou louky, tak okolo chaty je velké množství sněhu, možná i proto se nám nepodařilo najít WC, že by bylo někde pod sněhem?
Vaříme oběd a diskutujeme, jestli vyrazit na hlavní cíl ještě dnes, nebo to nechat na zítřek, předpověď počasí (na chatě je signál) nám nedává jinou možnost než vyrazit hned a tak se trochu neochotně pakujeme a vyrážíme.
Grosses Seehorn
Cesta pod velice strmý západní svah vede skrz sedlo Seelucke a dále je třeba počítat s dolezem po hřebenu cca 50 výškových metrů obtížnosti 2-3 UIAA.
Když dorazíme pod finální svah potěší nás, že vidíme stopy po lyžařích a zároveň nám opticky přijde, že svah není tak prudký, jak jsme si mysleli. Nadšení nás brzy opustí, jelikož výstupová stopa záhy mizí a my šlapeme hluboký sníh s lyžemi na batohu a dále v horní části svahu se sklon dostává hodně přes 45°, což dále komplikuje výstup. Je to makačka, dvojice co šla za námi to otáčí, nám se daří dosáhnout hřebene, kde děláme ski depo, navazujeme se a pokračujeme dále po hřebenu. Jištění je při tomto množství sněhu problematické, nejtěžší místo je opatřeno borhákem a hákovací smycí.
Kolem půl čtvrté se nám daří dosáhnout vrcholu, počasí drží, vítr fouká méně než v předpovědi. Světe div se, dle vrcholové knihy máme letošní Hore Zdar, opravdu to nebude moc frekventovaný kopec. Následně se opatrně vracíme po hřebenu k lyžím a sjíždíme celý západní svah. Pro mě se jednalo o první lyžařské oblouky této sezony, upřímně se mi do prvního oblouku moc skočit nechtělo.
Večer, neděle a návrat
Užíváme večer na chatě v příjemné společnosti dvou skialpinistů z Německa a Rakouska. Ráno nepospícháme, počasí se kazí dle předpovědi, zhoršila se i lavinová předpověď. Vyrážíme spíše za poježděním v dobrém sněhu do rozumně skloněné túry na Verhupfspitze 2957m, kde se nám podaří vylézt až pod vrcholovou skalní pasáž, kde přezouváme a za zhoršené viditelnosti jedeme dolů. Skupina před námi najela lajnu skvělým sněhem a tak užíváme nečekaně dobrého sjezdu.
Návrat od jezera Vermuntstausee je úplně stejný jako příjezd, jen v opačném pořadí. Autobusy jezdí cca každých 20 minut, přestávku mají mezi 12 – 13 h. Následně lanovka, rozloučení a odjezd domů.
