Když se člověk ocitne na Martin-Busch Hütte nad Ventem v Ötztálských Alpách, těžko lze vynechat skialpovou túru na vrchol Similaun s nadmořskou výškou úctyhodných 3606m. Možná jedna s nejlepších túr co se týká poměru rizika + obtížnosti vůči tomu, o jak hodnotný vrchol se jedná. Vždyť se také bavíme o jednom z top 10 nejvyšších vrcholů Rakouska. Tuto túru s příjemným převýšením 1100m, s kompaktním ledovcem a lehkým dolezem po hřebenu na vrchol lze doporučit i jen středně pokročilým skialpinistům.
Naše parta strávila na chatě prodloužený víkend 1. – 3. března 2025, hned od prvního dne, kdy chata otevírala.
Zima, slunce a kompaktní ledovec
Využíváme brzké snídaně na chatě, která začíná již v šest hodin ráno a po sedmé hodině se již začínáme pomalu scházet před chatou. Okolní vrcholky už olizuje ranní sluníčko, je kolem -8 stupňů.
Vydáváme se dlouhým, rovným a skoro až nudným údolím na jihozápad, stoupáme velice pomalu, až dojdeme do blízkosti chaty Similaun Hütte, kde se cesta stáčí doleva pod ledovec a konečně nabírá sklon. Už z dálky je vidět, že je ledovec ve skvělé kondici, hladký, vysněžený, bez jediné patrné trhliny. Pod ledovcem svačíme a následně stoupáme po levé straně ledovce, zatím bez lana.
Obecně lano a ledovcová výbava je na této túře téma samo pro sebe. My jsme se nakonec navázali, ale většina lidí chodí tuto túru bez lana. Jedná se o dost frekventovanou túru, stopa je téměř vždy šláplá, ledovec nemá moc trhlin, je otočený na sever a v našem případě ještě byla dost zima. Takže kdo je metodik, vezme lano, kdo není, zvládne to bez něj…
Asi v polovině cesty po ledovci je prudký výšvih, který se dá obejít zleva i zprava. My jsme zde celý ledovec traverzovali zleva doprava a dále pokračovali k jasnému ski depu pod hřebem po pravé ruce, cca 150 výškových metrů pod vrcholem.
Dolez po hřebenu na vrchol
Ve ski depu nandaváme mačky, hřeben je ufoukán na tvrdý sníh bez ledu, ideální podmínka i na hřebenu. Kromě toho tu už před námi v minulých dnech stoupalo několik desítek lidí, tak máme místy vyšlapané schody do nebe. A jsme za to rádi, řešíme totiž cestou nekompatibilitu maček Petzl Leopard s boty Fischer Travers. Po několika pokusech se seřízením půjčuju Ondrovi své mačky a jdu dál bez maček.
Technicky je hřeben tak lehký, že bych mu ani žádnou UIAA klasifikaci nedával. Horní část hřebenu se v závěru pokládá a vyúsťuje přímo na vrchol.
Nádherné výhledy na včerejší túru na Hintere Schwarze a na druhé straně neuvěřitelně fotogenický Weisskugel se svojí „černou sjezdovkou“ ve východním svahu. Dále samozřejmě Wildspitze, Finalspitze a další nádherné kopce v Ötztalu. V dálce Piz Bernina a Piz Palu.
Sjezd prašanem
Návrat do ski depa probíhá bez problémů, svačíme, balíme, přepínáme na sjezd. Na ledovci je na relativně rovném tvrdém podkladu 10cm prašanu. I když už byl svah celkem rozježděn, všem se nám daří najít si čistou lajnu a užíváme parádní sjezd. Prašánek, sluníčko, výhledy, co víc si přát…
Pod ledovcem pokračujeme dolů rovným údolím, na chatě jsme nazpátek opravdu rychle. Dáváme polévku a pivko na prosluněné terase, užíváme závěr povedeného pobytu, loučíme se s chatařem a odjíždíme zpět do údolí.
