Dlouho, předlouho jsme na Dom koukali. Hora moc vysoká, chata příliš nízko a wintráč nevlídný, údolí příliš nízko a bez sněhu, cestou nahoru dvě horolezecké vložky, všechno špatně. A přesto když se naskytla nutnost vymyslet na velikonoce 2026 náhradní plán za zrušenou Gruzii, padla volba právě na Dom.
Dom je nejvyšší vnitrozemská hora Švýcarska a jedna z nejvyšší hor celých Alp. Je součástí mohutného hřebenu s několika čtyřtisícovkami – Täschhorn, Lenzspitze, Nadelhorn atd. Podívejte se na Goat, jak krásné to tam je. Samotný výstup vede s drobnými odchylkami po letní normálce, která má obtížnost PD-.
Příjezd do Randy a nástup na chatu
Dopoledne přijíždíme do Randy lehce rozlámaní, protože jsme den před tím s Honzou Plockem a Cipískem drtili prašan na Powder Alertu v Disentisu. Na Dom se přidávají Standa s Terkou. Dobře si uvědomujeme výšku vrcholu a náročnost akce a proto máme na výstup a návrat naplánované nadstandardní 4 dny, pro běžného smrtelníka toto není projekt na víkend. Wintráč jsme rezervovali na 3 noci standardně v rezervačním systému SAC. Zaujalo nás, že na velikonoce (kdy všude v Alpách probíhá totální skialp exodus) jsme byli jediní, kdo přenocování rezervovali. Už toto nám mohlo ledacos napovědět.
Balíme a kolem 11h vyrážíme. Stav sněhu v okolí je zoufalý, o to víc nás potěší, že přímo od auta můžeme stoupat vysněženým potokem na lyžích a koukat jak okolo kvetou louky. Nakonec nás koryto potoka dovede až kousek pod nástup na ferratu. Házíme lyže na batoh a pokračujeme vzhůru, cestu si zkrátíme sněhovým žlabem, ale nakonec jdeme v botách až na chatu – prvních 600 výškových metrů s lyžemi na zádech.
Wintráč na chatě bez kamen, 9 lůžek a deky, malá kuchyňka, předsíň a luxusní kadibudky. Postele jsou opravdu příšerné, je to v podstatě síťovina natažená na dvou kovových trubkách. Ale výhled z terasy, k nezaplacení! Přímo naproti vám se tyčí Weisshorn, vlevo kousek dál Matterhorn. Fakt paráda.
Průzkum a aklimatizace
Popis výstupové trasy známe, ale nenapadá nás lepší plán pro aklimatizační den, než se jít podívat do sedla Festijoch, přes které zítra půjdeme směr vrchol. Nad chatou se dá jít konečně zase na lyžích a po první půlhodině se z morény přechází na kompaktní ledovec, po kterém se jde krásně až pod sedlo. Velká část výstupu do sedla nad námi je přikryta sněhem, ale vidíme borháky. Navazujeme se na lano, bereme mačky a stoupáme do sedla. Za sedlem je ještě třeba prolézt několik desítek metrů dlouhý lezecký usek směrem k ledovci. Je jasné, že zde nás zítra čeká minimálně hodina a půl s lyžemi na zádech. Analyzujeme stav ledovce za sedlem – po výstupové stopě ani památky, ale ledovec se zdá být v dobrém stavu.
Máme dnes dost času a tak k situaci přistupujeme trochu expedičně a rozhodujeme se dva lezecké úseky vyfixovat lany, které tu necháme přes noc. Zalétáme si s dronem, pokocháme se výhledy, slaníme pod sedlo a sjedeme příjemným sjezdem nazpátek k chatě. Celé odpoledne se poflakujeme na terase, opalujeme se, jíme a pijeme, aklimatizace jak má být.
Útok a vrchol
Respekt z výstupu máme veliký a tak dáváme budíka na 2h ranní a ve 3:15 vyrážíme. Cestu máme prošlapanou, postupujeme rychle. Nahodíme jištění na naše fixy pod sedlem, přelezeme sedlo a ve třičtvrtě na sedm stojíme na ledovci pod severní stěnou Domu. Bohužel se opozdil příchod slunečného počasí, na ledovci sedí mrak a fouká vítr. Navazujeme se na lano, jdu první, podcházíme monumentální seraky a celkem rychle postupujeme velkou oklikou na horní ledovcové plato. Přibližně ve 4100 mnm je vítr tak silný, že přes slzy v očích nevidím a začínám mrznout. Otáčím se na Standu a řvu „jsme tu moc brzo, musíme se zakopat a počkat“. Nikdo se nebrání a tak využíváme závětří propadlé ledovcové trhliny, kde během pár minut vykopeme tři bivakové díry, do kterých si zalezeme. Pokusím se uvařit čaj, ale plyn je zmrzlý. Nakonec tu čekáme skoro 2 hodiny, ale risk se vyplatil, vítr se tiší a mraky se rozpouštějí.
V 11h je už mrak pouze nad vrcholem, celý severní svah už ohřívá slunce. Bohužel silný mráz a vítr v minulých dnech vytvořit na povrchu sněhu ledové struhadlo, které je značně nekomfortní pro výstup vzhůru a ještě horší by bylo pro sjezd. Rozhodujeme se lyže sundat lyže a pokusit se o vrchol po svých, před námi dalších 400 výškových metrů bez lyží. Postupujeme s citem, přeskakujeme několik trhlin a za půl hodiny se napojujeme na matně rozeznatelnou letní normálku. Přibližně 150 výškových metrů pod vrcholem musíme překonat nepříjemný serak přímo za trhlinou, proč vede letní normálka zrovna tudy úplně nechápu. Nad serakem se trochu otevírá výhled, už už jásám, že vidím kříž nadosah, ale nakonec se ukáže, že se jedná o falešnou kótu 4479m nad sedélkem Gabel a pravý vrchol je vlevo od nás s nepříjemným zmrzlým a exponovaným hřebenem.
Sbírám poslední síly a pomalu stoupáme po hřebenu k vrcholu. Soustředím se, myslím že kdyby kdokoliv z družstva spadnul, poletíme všichni. Opět to vypadá na falešný vrchol, ale hřeben se náhle pokládá a já 30m před sebou vidím kříž. Jsme na vrcholu! Pomáhám Standovi s Terkou, za nimi se vyloupne hlava vysmátého Cipíska, který cloumá s lanem a řve něco o pomalém závaží na druhém konci lana. Jako poslední se připlazí Honza. Dokázali jsme to!
Výhled z vrcholu je neuvěřitelný, na východ čtyřtisícovky za Sass-fee, naproti na západě Weisshorn, Matterhorn, Dent Blanche, Obergabelhorn, Zinalrothor. V dálce na jihu celá spaghetti route – Liskamm, Castor, Dufourspitze a další. Je jasno a paradoxně právě na vrcholu je nejslabší vítr. Vyšlo to krásně!
Po půl hodině euforie vrtáme šroub a začínáme sestupovat zmrzlým hřebenem. Sestupujeme celkem rychle, za necelou hodinu jsme u ski depa, pak dáme ještě krátkou pauzičku v bivakovacích dírách a pokračujeme dál po ledovci. Fotíme krásné záběry převislých seraků nad ledovcem. Poslední po čem jsme toužili je opět výstup hlubokým sněhem do sedla Festijoch a průlez hřebenem v sedle, ale nic jiného nám nezbývá. Jak je nás pět jsme při slaňování dost pomalí, plus sjezd pod sedlem je totální katastrofa – směr ufoukaného, krusty i břečky. Krátce po osmé hodině jsme na chatě, kde najdeme první dva lidi za celou dobu – Italové jsou už zalezlí v posteli, ráno jdou na Dom. Vaříme a užíváme zklidnění situace po úspěšném výstupu.
Sestup a shrnutí
Třetí noc v neútulné posteli neláká k dlouhému rannímu vyspávaní. Dojíme poslední zbytky jídla ke snídani, pobalíme, uklidíme, opět naložíme lyže na batoh a sestupujeme do údolí. Sestup po ferratě bez velkého překvapení, pod ferratou traverzujeme po stezce kamzíků do sněhového pole, které vede do koryta potoka, po kterém jsme vystupovali nahoru. Na první pohled krásný sjezd, realita je opět břečka, krusta a těžký sníh a absolutní boj o život až dolu k autu. Jediná polehčující okolnost, že se nám to s Cipískem podařilo probojovat na lyžích až k autu.
Proč vyrazit na Dom na lyžích?
- Opravdu opuštěná tůra bez lidí, to je asi největší lákadlo
- Krásná panoramata, z chaty, z túry i z vrcholu
- Krásný divoký ledovec na severním svahu Domu
Proč nechodit na Dom na lyžích?
- téměř nemožné, aby nastala situace, kdy bude dole v Randě sníh a nahoře pod vrcholem už budou panovat bezpečné podmínky
- zbytečně moc úseků s lezením s lyžemi na zádech a vůbec to překonávání sedla při cestě vzhůru i dolů je dost opruz
- nízko položená chata (vzhledem k výšce vrcholu) s opravdu neútulným wintráčem
Je to prostě túra pro srdcaře!
