Po velkém úspěchu naší výpravy v roce 2022 do nejsevernějšího norského regionu Tromsø jsme se ve stejném složení (Luboš Chvátal, Tomáš Jindřich, Honza Plocek, Honza „Cipísek“ Smejkal) rozhodli letos výpravu za polární kruh zopakovat a posunout se přibližně 150 km vzdušnou čarou na jih do okolí Narviku, Lofot a Harstadu. Tato oblast slibovala dostatek túr na vysoké kopce v bezprostřední blízkosti moře (proto tam přeci jezdíme). Z pohledu přípravy a logistiky bylo vše velice obdobné loňské výpravě a platí tak většina obecných tipů a doporučení z loňského článku. Dále jsem rozšířil logistickou mapu o letošní cíle a na Facebook publikoval foto report.
Logistická mapa – https://bit.ly/35Kp7CS
Kompletní foto report – https://www.facebook.com/media/set/?set=a.894682408287153
Plánování a logistika
Návrh opět zapůjčit obytný vůz jsme nemuseli moc diskutovat, loni jsme si to opravdu zamilovali. Po delší rešerši jsme došli k závěru, že v okolí Narviku je o dost méně možností na zimní pronájem bydlíku a nakonec se jako jediná možnost ukázala společnost McRent v Bjerkviku u Narviku, která v zimě půjčuje semi integrated a full integrated (bydlíkáři vědí). Výhoda je relativní blízkost k letišti a nižší ceny než byly v Tromsu. Nevýhoda je, že půjčovna nemá otevřeno o víkendu a proto je třeba převzetí a předání vozu naplánovat na všední den (a podle toho i přílet a odlet). Dále jsme se po otřesných zkušenostech s Finnair rozhodli tentokrát zakoupit letenky u Norwegian Air (a nelitovali jsme).
Co se plánování túr týče, tak v podstatě jedinou novinkou oproti loňským zdrojům byl objev služby a mapy Fri Flyt. Jedná se o vydavatele papírových průvodců, provozovatele stránky s popisem mnoha túr www.friflyt.no a dále mapu s túrami, které mnohdy nebyly uvedeny nikde jinde.
Termín jsme volili skoro identický jako loni (26.3. – 4.4. 2023) a kromě rezervace bydlíku a letenek jsme dopředu nic neřešili. Po zkušenostech z loňska jsme si dlouhodobou předpovědí počasí náladu kazit nenechali a v podstatě většinu věcí jsme domluvili až při čekání na přestupu v Oslu.
Přílet s velkou úlevou
Nestačili jsme se divit, jak bylo tentokrát vše bez problémů. Nedělní let, kartuše do lavinových batohů na Ruzyni prošly bez problémů, všechny lyže do Narviku dorazily, přímo na letišti čekal autobus, který nás odvezl přímo před Enter Hotell v Bjerkviku. Vedle hotelu večer otevřená hamburgrárna, nedaleko náš oblíbený obchod Rema 1000 a v dochozí vzdálenosti půjčovna McRent. Je pondělí 10:30 a my jsme komplet připraveni vyrazit bez jediného zádrhele, nádhera!
Žlab Gagnesrenna – „A Godmother couloir“
První den a my rovnou vyrážíme na místní „highlight“. Slunce svítí, řítíme se bydlíkem po břehu fjordu Skjomen až se na protějším břehu ukáže žlab Gagnesrenna. Nejde nezastavit, pohled přes fjord na žlab je natolik impozantní, že se všichni chceme v klidu pokochat a udělat nějaké snímky. Ještě než dostanu dron do vzduchu tak Cipísek už tahá z fjordu první tresku. Fotíme, natáčíme, Honza vraždí tresky a záhy se přesouváme na místní parkoviště, kde stojí pouze jedno auto, vybalujeme zavazadla, nahazujeme oblečení a výbavu a vyrážíme na túru. Za cca 3h stojíme nad ústím žlabu a nevěřícně kroutíme hlavou. Dokonalý žlab s průměrným sklonem 40 – 45 stupňů s několik set metrů vysokou levou skalní stěnou a s mořem někde hluboko pod koncem žlabu (převýšení cca 1100m). Jen od posledního sněžení rozhodně nejsme první kdo sem přijel za tímto zážitkem. Sníh ve žlabu je celkem rozježděný, ale naštěstí nikde není led, lavinově je sjezd také bezpečný a hlavně jsme tam sami! Sjíždíme bez velkých komplikací až k moři a vracíme se po kamenné pláži zpět k autu. Start zájezdu jak se patří! Přejíždíme pod nástup zítřejší túry a pečeme k večeři tresky, bydlík má plynovou troubu!
Skjomtinden (1575 m) a první výhledy
Druhý den užíváme prosluněné ráno s dobrou snídaní a s výhledem na kopec. Se startem nepospícháme, venku je 15 stupňů pod nulou. Stopa nám začíná 10 m od auta, lidé žádní. Túra začíná na východních svazích a v průběhu dne se dostáváme přes sever až na západní svahy. Konečně si užíváme výhledy na moře, celý rok jsme se na ně těšili. Na vrcholu jsme osamoceni, máme nádherné a mrazivé počasí, užíváme výhledů. Pro sjezd dolů volíme východní svahy ze sedla a užíváme nečekaně dobrý prašan. Teprve ve spodní části svahu potkáváme první lidi, kteří se asi přišli projít po práci.
Po návratu do auta začíná první poctivá „Meteoblue session“ (na to se zase hrozně těšil Honza), ve čtvrtek se má zkazit počasí, slunečnou středu je tedy třeba využít na maximum. Táhne nás to na nějaký ostrov a proto se rozhodujeme přejet na ostrov Grytøya. Google hlásí, že poslední dnešní trajekt o 5 min nestíháme, nakonec infarktová přejížďka končí úspěchem – najíždíme na trajekt v poslední sekundě před odplutím, spojka smrdí, všichni jsou spokojený. Se setměním dojíždíme na slepý konec cesty za vesničkou Grøtavær a nacházíme nádherný plac na spaní s výhledem na moře a zanedlouho polární záře rozehrává své divadlo na obloze.
Ostrov Grytøya, Hattfjellet (856 m)
I „malý“ kopec může mít neuvěřitelné výhledy, když je dostatečně prominentní a je v těsné blízkosti moře. Navíc naprostá většina túr v Norsku začíná v nadmořské výšce 0 mnm, tak i na malý kopec je to daleko 🙂 Opět máme výhodu, že start túry je přímo v místě, kde jsme přespali. Stoupáme osamoceni jihozápadními svahy, kocháme se okolními rozeklanými hřebeny a kuloáry a celou cestu s Honzou debatujeme, kudy pojedeme dolu. Honza preferuje sjezd JZ žlaby, pod kterými jsme prošli, já spíše západní žlab, který byl v náznaku vidět od auta a na Fatmapách vypadá skvěle 🙂 Na vrcholu trávíme snad hodinu, nezapomenutelné výhledy, je krásně slunečno, mrzne jako když praští, nikde nikdo.
Po dlouhé debatě se nakonec rozhodujeme pro sjezd západním žlabem, ze kterého se nakonec vyklube jeden z nejlepších sjezdů, co jsme v Norsku jeli. Prašan lehce nafoukaný na svah ve tvaru trychtýře, v horní částí konkávní sklon, který na horizontu klame zdáním, že při sjezdu spadnete rovnou do moře. Paráda! Ve spodní části řídký lesík, který nás nechává dojet až na pláž k moři. Norsko v plné parádě. Rybaření při nejhezčím západu slunce zájezdu už bereme jen jako bonus.
Restday, bazén v Harstadu, přejezd na Lofoty
Po třech naprosto našlapaných dnech si tělo žádá údržbu. Dopoledne navštěvujeme bazén Grottebadet v Harstadu. Jak název naznačuje, 25m bazén i akvapark jsou vytesány přímo do skály v jeskyni. Po krátké obchůzce a obědě se rozhodujeme přejet do okolí Svolvaeru na Lofoty, kde se to tváří na trochu lepší počasí než na pevnině. U obce Eide, kde hodláme přespat, nám to s Honzou večer nedá a v půl sedmé večer vyrážíme na túru na bezvýznamný vrchol Sautind (596 m), Luboš s Cipískem jedou na ryby. Sjezd prašanem za šera celkem dobrý, ale hodně fouká, bojíme se, že počasí zítra nebude nic moc. Alespoň, že v bydlíku je opět útulno.
Torskmannen (755 m) místo Geitgaljartind
Původní plán byl výstup na Geitgaljartind (1085 m), který je asi nejprofláklejší Lofotský kopec široko daleko, ale typické Lofotské skalní scenérie, které tam člověk zažívá celou túru, nás zlákaly a do plánu jsme ho zařadili.
Sedíme pod nástupem na břehu fordu, vítr cloumá s bydlíkem sem a tam, vrchol stále zahalen v mracích, lavinovka na 3, stopa není šláplá… Vydržíme to až do 12h a pak se rozhodujeme pro náhradní cíl a vracíme se zpět na parkoviště, kde jsme spali a vyrážíme na kopec Torskmannen, kam ráno už několik partiček vyrazilo. Je cítit, že jsme na těch slavných Lofotách, parkoviště úplně plné, před námi na svahu několik skupinek. Přitom taková celkem nezajímavá túra na norské poměry. Ale co, počasí se lepší, odpoledne se kopec vylidní, poslední Španělé přímo před námi sjíždějí po zadku na dvou utrhnutých lavinách, nikomu se naštěstí nic nestane. Když jsme na vrcholu, tak už široko daleko není živáčka.
Předpověď počasí nás vyhání nazpátek na východ a my zcela náhodou při hledání místa na spaní narazíme na samoobslužný kemp pro bydlíky v přístavu Lødingen. Za 220 NOK za auto krásné místo u pláže, teplé sprchy, krásné záchody, možnost vykydat WC a doplnit vodu. Jak kluci chvíli protestovali, že je to málo na divoko, nakonec si to tam oblíbily. Jen ryby tam opět nebraly 🙂
Strandtinden (1066m) s krásným severním svahem
Opět ne moc rychlý ranní start, krátká konverzace v němčině s místní správkyní, návštěva Rema 1000 a přejezd pod nástup, který zrovna není úplně nádherný. Možnost parkování je velice omezená a vyráží se přímo od místní „dálnice“, která v kombinaci s vedením vysokého napětí dost kazí začátek túry. Cca po hodině dálnice i vedení mizí v dálce a konečně se ocitáme pod severním svahem kopce Strandtinden, zatím zcela sami a překvapivě zabořeni v hlubokém prašanu, kterým se prodíráme vzhůru. Vystoupáme na vrchol bez větších problémů, výhled směrem na západ přes skalnaté vrcholy Lofot, na východ vyšší ale zaoblenější vrcholy kolem Harstadu a Narviku, to vše protkané mořem několika fjordů, sluníčko, paráda.
Už při sjezdu je nám jasné, že jestli máme stihnout trajekt na ostrov Andorja, tak nás čeká další rychlostní zkouška. A taky že jo, na trajekt se opět přiřítíme doslova v poslední sekundě, maník mává rukama, že najíždíme moc rychle, my se jen báli, že nám ujedou. Po delším pátrání po vhodném místě na přenocování nakonec nacházíme zcela odlehlé a zapomenuté stání přímo na startu túry na kopec Aarbostadtinden, užíváme samotu, polární záři (tentokrát obzvláště mihotavou) a klidný zbytek večera. Pohled z okénka bydlíku směrem k vrcholu dává tušit, že zítra to bude bomba.
Aarbostadtinden (1179 m) a nejhezčí túra
Kopec Aarbostadtinden je taková ukázka toho, jak je třeba plánovat túry v Norsku. Původně jsme chtěli na nejvyšší vrchol ostrova Langlitinden (1276 m), ale zlákala nás kombinace prominence kopce, blízkosti k moři a dle satelitu naprosto nádherný západní svah kopce Aarbostadtinden. Heat mapa slibovala liduprázdnou divočinu a navíc už podle mapy poznáme, kde budou ty nejlepší výhledy – potřebujete mít blízko moře a v něm ale nějaké další ostrovy se špičatými kopci. To je pak ta scenerie, za kterou se jezdí do Norska.
A přesně jak jsme plánovali, tak také bylo. Prostupujeme řídkým lesíkem v dolní části túry až se dostaneme na široké plato pod západní stěnu, která je široká, s konstantním sklonem a uprostřed s takovou pěknou „štěrbinou“, no posuďte sami snímky na Fatmapách 🙂 Na vrcholu trávíme určitě více než hodinu, fotíme, natáčíme, užíváme krásné počasí a scenerie, všichni cítíme, že se opět splnilo to, kvůli čemu jsme letos do Norska vyrazili. I sjezd je úplně fantastický, nejdříve jedeme štěrbinou, pak nekonečně širokým svahem a pak se pod platem stáčíme na severní svah do dokonalého prašanu, který jen nabírá na kvalitě při vjezdu do lesíčka. Konec sjezdu až u auta, všichni nadšený.
Závěrečná túra na Sølvfjellet (1290 m)
Už při rezervaci auta jsme věděli, že budeme chtít poslední den ještě urvat nějakou túru a tak máme domluven čas vrácení na půl třetí odpoledne. Vybíráme nakonec esteticky průměrnou túru na Sølvfjellet, která má tu výhodu, že se nachází nedaleko Bjerkviku, kde odpoledne vracíme auto. Počasí nic moc, trochu bojujeme ve větru a horší viditelnosti. Na vrcholu se pomyslně rozloučíme s místními horami a při sjezdu je taková difuze, že musíme místy před sebe házet hůlky, abychom vůbec viděli, kde je z kopce a kde do kopce 🙂
Závěr a zhodnocení
Na začátku výpravy jsme se báli, že bez toho „wow“ efektu už to nebude tak dobré, jako poprvé před rokem, ale relativně dobré počasí a absence logistických potíží nám umožnilo udělat několik naprosto nádherných túr a sjezdů. Opět se ukázalo, že strategie s půjčením bydlíku je asi to nejlepší co můžeme doporučit. Operativnost se kterou jsem byli schopni reagovat na měnící se počasí je prostě skvělá. A kromě pokuty za parkování v Harstadu jsme neměli jediný problém s parkováním a přespáním.
Letos se nám i nabídlo krásné porovnání přetíženého okolí Svolvayeru na Lofotách a liduprázdných hor na okolích ostrovech. Když se člověk pořádně pověnuje plánování túr, může mít nádherné kopce sám pro sebe.
Myslím si, že jsme v Norsku nebyli naposledy, regiony Romsdalen a Sunnmøre vábí ke třetí výpravě.
