
Túru na Lauteraarhorn 4042m jsme měli v merku několik let, ale nějak se nechtěly sejít okolnosti – předpověď, lavinovka, množství sněhu, zavřená lanovka, místo na bivaku, apod. Hned na začátku je třeba říct, že takhle túra patří k těm složitějším. V květnu 2026 se konečně vše sešlo a my vyrážíme s Honzou, Lubošem a Liborem.
Nástup na Aarbiwak
Grimselpass je každý rok až do začátku června zavřený a ke hrázi přehrady Räterichsbodensee se tak před otevřením průsmyku přistupuje od severu a to buď lanovkou, nebo taxíky tunelem. V květnu existuje několik týdnů, kdy lze dojet vlastním autem až k zátarasu u Räterichsbodensee a přiblížit se tak autem nejdál co to lze. Co to znamená nejdál? To je právě to „úsměvné“ u této túry, je to stále více než 19 km na Aarbiwak, kdy cca polovinu ponesete lyže na zádech. Odměnou vám bude liduprázdná a divoká krajina (tedy samozřejmě po tom, co zmizíte od ošklivých přehrad).
Na parkoviště přijíždíme s Honzou ve čtvrtek v půl jedenácté večer, s Lubošem a Liborem se shledáme až ráno, dorazili v noci po své linii. Na parkovišti se sešlo několik aut, ale nakonec se ukázalo, že na bivak šla jen jedna dvojka. Obecně bych řekl, že většina skialpinistů, kteří se v těchto končinách objeví, jde na jednodenní túru.

Přebalíme, dáme rychlou snídani, nahodíme krysy a v půl osmé vyrážíme kolem přehrady. Následuje stoupání k horní přehradě Grimselsee, průstup tunelem a nekonečný pochod podél jezera neustále nahoru dolů. Myslím, že mohou u jezera nastat tři situace – jste tu tak brzo v sezoně, že půjdete většinu na lyžích, nebo jste tu tak pozdě (jako my), že půjdete celkem bez problému na botách, nebo sem přijedete někdy mezi a zažijete peklo (jako kolega Cejpek), kdy se budete bořit do sněhu, případně stokrát sundávat a nandavat lyže. Za jezerem netrpělivě vyhlížíme čelo ledovce. Bohužel, ledovec se smrsknul až pod chatu Lauteraarhutte a celý jeho začátek je pokryt sutí, souvisle jde jít na lyžích až v nějakých 2300m. Ale ta úleva, když člověk z batohu shodil lyže i lyžáky. Na ledovci nás začne dost grilovat slunce a to nás čeká dalších cca 7 km.
Nad chatou čekají dvě obrovské ledovcové křižovatky, jednu člověk projde, na druhé zatočí doprava. A právě odtud už vidíme náš zítřejší cíl – a nevěříme, že něco tak kolmého lze jet na lyžích. Bude pět hodin odpoledne, přicházíme na bivak, kde nás čeká nečekaný luxus – plně vybavená kuchyň, vařiče, plyn, 16 komfortních postelí s peřinami, tekoucí voda, apod. Společnost nám dělají dva skialpinisti z Rakouska. Uvaříme a jdeme brzo spát, zítra nás čeká velký den.



Výstup a sjezd
I když túra není extrémně dlouhá, je třeba vstávat brzo, aby člověk sjížděl svah dolů ve „správný“ čas (cca 11h dopoledne) – ani zmrzlý, ani moc mokrý. Po třetí hodině opouštíme bivak a stoupáme mírným ledovcem k nástupu do stěny – na rozdíl od kolegů z Rakouska volíme strategii jít co nejdéle po ledovci a pak lézt přímý žlab do sedla. Existuje ještě varianta šikmého traverzu svahů po pravé ruce nad ledovcem, ale nedoporučujeme ji.

Chvilku bojujeme na haršajznách, ale v podstatě celý svah je přemrzlé laviniště, dáváme lyže na batohy a pomalu stoupáme na mačkách k sedlu. Přibližně v polovině svahu jsou dva žlaby, kterými lze jít nahoru. Oba jsou schůdné, volil bych podle aktuálního stavu sněhu. Svah je čím dál prudší, v horní polovině jsem nikde nenaměřil méně než 45°. Nejednou se mi do hlavy vkrádá myšlenka, že tohle budeme muset sjet dolů a že to nebude jen tak.
Ze sedla dál po hřebenu nejdřív vyráží Luboš s Liborem, já čekám na Honzu, ale za chvíli se vracejí, zastavila je žandarma, ze které je třeba slanit. Ukázalo se, že jí lze jednoduše obejít traverzem přímo ze sedla vlevo. Za chvíli dorazí Honza, bereme lano a vyrážíme za klukama. Hřebínek hodně exponovaný, chytovatý, řekněme technicky tak za 3 UIAA, pár nepříjemných zasněžených míst. Začíná nás opékat slunce a cítím, že nabíráme zpoždění. Okolo 12h jsme na vrcholu. Všechny prominentní vrcholy Bernských Alp máme jako na dosah – Finteraarhorn, Eiger, Mnich, Jungfrau, Schreckhorn s šíleným hřebenem, který končí až pod našima nohama na vrcholu Lauteraarhornu.

Na sestup na navazujeme na lano a celkem svižně slézáme do sedla. Skočíme do lyží a hned při nájezdu do svahu pochopíme, že jsme tu moc pozdě, Honza se do toho pustí srdnatě, ale při každém skákaném oblouku utrhne malou lavinu mokrého sněhu. Já dneska nemám svůj lyžařský den a nejprudší vrchní pasáž svahu sešoupu, mám strach, že v břečce v oblouku upadnu a poletím až do údolí. V polovině svahu nakonec volíme levý žlab (při pohledu shora), který byl méně vystaven slunci, expozice se trochu snižuje a začínám si to užívat.

Kousek pod žlabem vidím z dálky Luboše bez lyží běhat v laviništi, úplně mě zamrazí, že hledá Libora, který spadnul, nebo ho vzala lavina. Nakonec jsem po kratší komunikaci na dálku pochopil, že Luboš sestupoval bez lyží a „přeběhl“ depo a pro lyže se vracel. Nakonec Honza vypomohl, nandal pásy, pro lyže Lubošovi došel a svezl mu je dolů. Je snad 100 stupňů, jsme úplně opečeni sluncem, dehydrováni, není se kam schovat.
Následně sjedeme už bez komplikací až dolu na ledovec, kde čeká Libor, a následně až na bivak.
Neplánovaná noc na bivaku a návrat do údolí
Původní plán bylo sejít na Lauteraarhutte a zítra se vrátit okružní túrou k autu přes kuloár Brandlamm. Je příliš pozdě na sestup do údolí, sjíždět v břečce po téměř rovném ledovci se nám nechce a navíc jsme z dálky viděli, že nad chatou Lauteraarhutte není vůbec sníh. Rozhodujeme se zůstat na bivaku, který je bohužel zcela plný. Máme štěstí, v bivaku je velké množství rezervních spacáků a dek a tak si uděláme nádherné ležení na heliportu a užíváme si krásný večer i noc s oblohou plnou hvězd.

Ráno vstaneme kolem sedmé hodiny, dáme rychlou snídani a pustíme se do sjezdu po utuhlém firnu. Vzpomínám na návrat z Aletschhornu, tyhle rána jsou fakt za odměnu – obrovský mírný ledovec bez trhlin, boční slunce, samota, krásné hory, člověk má už klid po výstupu a hltá to okolní prostředí plnými doušky. Sjedeme až kam nás zbytky sněhových polí pustí, přebalíme lyže a lyžáky na záda a pokračujeme dlouhé hodiny zpět kolem přehrady do údolí. Hlavní motivací jsou tři pivečka, které jsme dali vedle auta chladit do sněhu, bohužel dvě nám někdo vychlastal, alespoň jedno nechal, tak si dáme zaslouženou odměnu. Loučíme se s klukama – Luboš s Liborem pokračují na Mont Blanc, já s Honzou domů.