Vždy jsem si říkal, že když už na Eiger, tak nejlépe hřebenem Mittellegi a když už hřebenem Mittellegi, tak jedině ve verzi integral pěkně po svých odspodu z Grindelwaldu. Trvalo mnoho let, než se potkaly všechny potřebné okolnosti, až jsme konečně využili prodloužený víkend v září 2023 a se Špejlíkem vyrazili. Bonusem bylo, že Mittellegihütte již byla zavřená, což dávalo naději vyhnout se klasickým davům v klíčových místech na hřebenu.
Přechod Eigeru s integral variantou hřebenu Mittellegi a se sestupem jižním hřebenem je poctivý 3 denní podnik s obtížností D (5+, A0), zahrnující přenocování na třech chatách. Je tedy třeba rezervovat na jednotlivé večery chaty Ostegghütte, Mittellegihütte a Monchjochhütte (pokud tedy nebudete třetí den sprintovat na poslední vlak).
Čtvrteční dopoledne věnujeme logistice, příjezd na místo, parkování u Gletscherschlucht, zabalení věcí, rezervace chat. Spacáky, karimatky i vaření necháváme v autě, jdeme celkem „na lehko“. Kolem 13h vyrážíme po turistické stezce směrem k bivaku Bonera a dále k nástupu na zajištěnou cestu pod chatou Ostegghütte. Kousek pod ferratou je pravděpodobně poslední místo s tekoucí čistou vodou. Chata Ostegghütte je bez obsluhy, ale velice luxusní. Místo na chatě je třeba dopředu rezervovat na čísle 0041 (0)33 224 07 09 (OUTDOOR – Grindelwald), kde vám sdělí i kód ke schránce s klíčem. 8 postelí, lůžkoviny, kamna, plynový vařič, nádobí, potraviny, v sezóně pivo a víno. Pitná voda v nádrži za chatou. Večer trávíme vařením, studiem nástupu na hřeben nad chatou a kochání se výhledy a nádherným západem slunce.
V pátek ráno vyrážíme krátce před svítáním, začátek stoupání vede vychozenou cestičkou a je perfektně značen mužíky. Přibližně po první hodině následuje složitější úsek a je velice jednoduché minout odbočku na hřeben. Když se mužíci ztratí, je třeba se kus vrátit a již nastoupit na hřeben. V tomto místě se poprvé navazujeme na lano a jednoduchými délkami stoupáme již po hřebenu, pak následuje krátké slanění a opět výstup k typickému průlezu dírou. Skrz díru vidíme, že jak chata, tak vrchol jsou ještě opravdu daleko, hřeben Mittellegi je prostě strašně dlouhý. Po necelé hodině lehčího terénu a slanění do sedélka se ocitáme u klíčového místa celého výstupu – 3 délky na skalní věž – hladká plotna opatřená smycemi pro hákování za 5+ a dvě délky v nepříjemném komínu za 5. Pokud máte lehkou převahu nad terénem této obtížnosti, tak se to dá bez lezeček, jinak bych pro prvolezce lezečky přibalil.
Pak již následuje nekonečný pochod/lezení po pomalu se zvedajícím hřebenu přes několik sedélek s několika místy za 3-4. Postupujeme rychle, ale chata se přibližuje velice pomalu, celkové to od klíčového místa odhaduji na 1,5km lezení po hřebenu.
Okolo šesté večerní se dostaneme na zatím opuštěný bivak chaty Mittellegihütte. Chata zavřená, bivak malý, ale komfortní – 8 postelí, lůžkoviny, plynový vařič s plynem, nádobí i nějaké základní jídlo. Pitná voda v rezervoáru pod chatou. Vaříme, odpočíváme, zanedlouho dorazí německá dvojice, kterou jsem cestou předbíhali a ještě později dorazí polská trojice z vlaku. V sedmi je nám už bivak trochu těsný, tak zalézáme do postelí, budíky ani nenastavujeme, je jasné, že ten kdo vstane první, vzbudí všechny.
Ráno vyrážíme krátce po polské trojici, kterou zanedlouho předbíháme, postupujeme rychle, hřeben v úvodní části není moc prudký, lezení je jednoduché. Opět pro představu, z chaty na vrchol je to více než 1,5km lezení po hřebenu a na sestupu další téměř 2km. Přibližně v polovině výstupu se hřeben začíná strmě zvedat, přibývá tlustých bílých lan, které výrazně usnadňují nyní již celkem těžké lezecké pasáže. Po dolezu na nejvýraznější věž Grosser Turm se každý další výšvih zdá být jako vrchol. Navigace je celý výstup jednoduchá, nemá smysl nějak více studovat TOPO, leze se buď to přímo po hřebenu, nebo lehce zprava, všechny věže se přelézají. Na závěr následuje opět nekonečný sněhový hřeben a krátce před 13h jsme na vrcholu.
Při pohledu na vysněžené pasáže na jižním hřebenu dlouze diskutujeme, jestli nezměnit plán a nejít dolů západním svahem, který ale nemáme nastudovaný. Nakonec se rozhodujeme držet původního plánu. Jen pro vysvětlení jak může být jižní hřeben vysněžený – aby se člověk dostal nad chatu Monchjochhütte, musí projít dvě sedla, a právě mezi Nördliches Eigerjoch (3606 m) a Südliches Eigerjoch (3747 m) se hřeben zvedá skoro k 3800 m s téměř severní orientací.
Sestup do sedla Nördliches Eigerjoch jde rychle, skála překvapivě kompaktní, navigačně jasné slaňáky, něco lze rychleji slézat. V sedle přichází největší zásek výpravy – již z dálky pozorujeme německou dvojici, jak bojuje s výstupem na kompaktní skalní věž za sedlem, nakonec se zoufale vrací nazpátek. Zleva se to Němcům nepodařilo, přímo je jasné, že cesta nevede (hladká kolmá plotna) a zprava jsou opět hladké plotny o sklonu cca 55 stupňů s velice tenkou vrstvou sněhu/ledu. Snad hodinu debatujeme jak dál, vždyť takto těžké místo tu být nemělo!? Dokonce padla úvaha vrátit se na vrchol a jít dolů západem. Nakonec se shodneme, že vyzkoušíme traverz vpravo. Nandavám mačky, beru cepín a pomalu stoupám šikmým traverzem po prudkých plotnách. Po cca 25m se dostávám na tak tenkou vrstvu ledu, že vidím, jak pod ní protéká voda, modlím se, aby mě turistické mačky na plotně udržely. Naštěstí sníh a led na plotně vydržel, dokončím traverz, udělám štand, doberu Špejlíka a pokračujeme už dál standardně po hřebenu. Až po návratu domů se od kamaráda, co šel tuto cestu loni (resp. z jeho fotek), dozvídám, že se množství sněhu v tomto místě výrazně zmenšilo a navíc odjelo po plotně dolů větší množství kamenů, o které se mohl člověk dříve zapřít. Podle mě pokud toto místo někdo nevyfixuje, nebude v budoucno možno tuto cestu chodit v závěru sezony. Směr od Monchjochhütte na Eiger tímto není dotčen.
Po překonání ploten přemlouváme naše zmožená těla k dalšímu táhlému stoupání po hřebenu, tentokrát již ve větším množství sněhu a s často navigačně složitějším hřebenem. Myslím, že do sedla Südliches Eigerjoch nám to trvalo další 3 hodiny. Tam dolézáme při nádherném západu slunce a čekáme na německou dvojici, se kterou jsme se domluvili na společném lanovém družstvu na rozpraskaný ledovec. Večerní idylu nám kazí nouzový signál z čelovky od Poláků nacházejících se cca 100 m pod vrcholem stále na Mittellegi hřebenu. Po chvíli vzájemného problikávání docházíme k závěru, ze to není hra, ale opravdu nouzový signál a voláme jim vrtulník. Jak tento příběh skončil nevíme.
My se už za šera a s respektem pouštíme na sestup k chatě dost rozpraskaným ledovcem, jsem rád, že jsme čtyři. Po tmě se ledovcem trochu motáme, do trhliny jsem se propadnul po pás pouze já, ale družstvo bylo připraveno. Kolem půl deváté dorážíme na chatu
Ráno bez velkých okolků rezignujeme na původní plán výstupu na Monch, scházíme vyrolbovanou cestou na stanici vlaku, kde zatím panuje božský klid, jelikož desítky autobusů asijských turistů sem ještě z údolí nestihly vyjet. Užíváme všech turistických vymožeností (ano, je to podobný bizár jako na Midi), které se zde nacházejí a vracíme se dopoledním vlakem nazpátek do Grindelwaldu. Poslední poznámka snad jen k severce Eigeru, pod kterou jsme přímo jeli lanovkou. Je monumentální, ale není třeba SZ stěna Civetty větší? Třeba to jednou budu mít příležitost prověřit…
